Proč vše nechat jít a dovolit si, jen tak být…

Kdysi jsem snila o tom, jaká budu až budu velká.

O tom jak budu žít, co budu dělat za zaměstnání….Jestli budu chodit na vysokou nebo jazykovou školu po dokončení střední. Nikdy mě nenapadlo snít, jak se budu cítit až budu ta velká holka.

Nikdy mě nenapadlo, že není důležité co přesně budu dělat. Kam přesně budu chodit, s kým se budu stýkat a kde budu žít. Vždy jsem své sny konkrétizovala na pozici v zaměstnání, na vzdělání, na věk, kdy budu mít děti a jiné…

Ale nikdy jsem nesnila způsobem vnitřního prožitku, pocitu, jak bude mě samotné….

Jak se v daném období, situaci, okamžiku budu cítit. Jak mé fyzické tělo bude vitální a zdravé. Má mysl čistá, klidná a duše naplněná štěstím.

V 25.letech jsem začala více hloubat sama o sobě. O tom kým jsem. Jestli je důležité, kde jsem a co dělám. Poté mi došlo, že pro mě osobně není důležité, kde jsem a s kým. Ale jak se cítím, co prožívám za pocity, emoce v daný okamžik. Jestli věřím v samu sebe, vnímám potřeby své duše a naplňuji je.

A tak jsem se rozhodla, že přestanu za něčím konkrétním jít. A  jen půjdu svojí cestou. Naučím se naslouchat svému fyzickému tělu a otevřu se sama sobě.

Vzalo to velký spád….

Už jsem nechtěla dělat co mě nebaví – jen protože údajně musím a prý se to, tak dělá. Začala jsem být více sama se sebou. Přirozeně jsem si tvořila prostředí, ve kterém mé srdce plesalo a bilo láskou, spokojeností a klidem.

Byla to oáza klidu.

Najednou jsem prožívala tolik úžasných setkání, momentů. Měla jsem krásné zážitky, které se nedali kolikrát vyjádřit jinak než dojetím. Trvalo to nějakou dobu a já si řekla: ,, Tak a teď už nepůjdu zpět.“ Začlenila jsem do svého rozhodování a celého života prioritně své srdce a intuici.

Vím, že není důležité co si myslí druzí. Ale to jak se cítím a co mě dělá šťastnou.

Činím tak, aby mi bylo dobře, ale bez úsilí a pocitu cíle.

Prostě jen jdu, kam mě srdce táhne. Je to úžasně svobodné a můj život plyne hladčeji. I když přichází zkoušky a někdy i bolí. Tak vím, že je to součástí mě a nebráním se tomu. Nebojím se a neničí mě to. Ano, někdy to zabolí a můj elán se zpomalí. Ale věřím, že je to součástí mě a mého duševního zrání. A tak to i přijímám.

Možná si říkáš: „To bych také rád/a, ale jak na to???“

Myslím, že o to jde, ale není přesný návod. Je to jen o tom být a nesnažit se to řídit, jen hlasem svého srdce žít. Rozhodovat se tak, jak mi bude dobře. Nééé, tak jak to vidí společnost za správné. Rozhodnout se pocitově a počkat si na výsledek. Není třeba něco hned analyzovat.

Vesmír tvoří přirozeně a vše má svůj čas.

Tedy někdy učiníš srdcem, ale ještě nedohledneš na výsledek. Neboj se, rozhodni se srdcem a s pomocí intuice. A veř mi, že výsledek je nádherný….Stačí si jen na něj počkat bez snahy to řídit. Vesmír to sám zvládne.

Stačí se jen rozhodnout.

S láskou Šárka